Volkswagen maraton Praha

Dokončený maraton je v podstatě už sám o sobě malý zázrak. V mém případě dvojnásobný. Tři týdny před Pražským maratonem jsem byla na soustředění na Kvildě s celou tréninkovou skupinou Pavla Nováka. Nedokázala jsem říci, zda mi patní ostruha dovolí se na start vůbec postavit. Každý dokončený trénink byl vlastně úspěch sám o sobě. Zánět úponu plantární fascie mě limituje celou zimu. Vždy něco malinko pomůže, ale nic zatím natolik, aby mi to umožnilo kvalitně trénovat.

Takže když už se rozhodlo že startovat budu, chtěla jsem bojovat o každou sekundu. Pocity před závodem byly více než dobré. Tělo chtělo hodně spát a šetřilo energii. Pro zajímavost jsem z pátku na sobotu spala 10 hodin. Po lehké rýžové kaši z Miomatu jsem odběhla 7km rozehřívací trénink a se svým polštářem se uvelebila na zadní sedačku auta. Celou cestu z Brna do Prahy jsem prospala a po té co se ubytovala, tak spala další hodinu. Oběd - rýže s broskvovým kompotem - mňam - na tom nechci nic měnit. Odpoledne jsem si vyzvedla číslo v Run Czech zázemí v holtelu Hilton. Všichni jsou k vám velmi vstřícní a připadáte si fakt skvěle. "Here, runners are king" - toto moto vystihuje vše. Následoval briefing a společná večeře s rodiči. Vybírala jsem z mnoha restaurací, ale vyhrálo vietnamské bistro a rýžové nudle s krevetami (nesmažená úprava). Večer jsem padla docela utahaná už v 21 hodin a probudila se v 6:45. Odběhla jsem 2 km, kdy jsem se v Praze málem ztratila a docela nervózní se vrátila na hotel. Těšila jsem se opět na kaši z Miomatu a tentokrát místo datlí do ní nechala rozmixovat meruňkový kompot a rýžový sirup. Vynechala veškerá semínka a dokonce ani čerstvé ovoce již nekonzumovala (ano ani banán). 

Zázemí pro elitní atlety bylo nedaleko startu. Se svým orientačním smyslem jsem ale musela několikrát volat trenérovi, Pavlovi Novákovi, že to nemohu najít. Hlava byla už vypnutá a nebylo v ní místo na jiné věci, než na samotný závod. Opravdu vám realita zcela uniká. Poučení pro příště. Když nemůžete najít vchod do radnice, která se vztyčuje do výšky nad celé náměstí, tak to je už co říci. Honza (Jan Reiner) mě zachráil, že jsem se nesložila úplně :-) Děkuji moc... Vše jsem nakonec našla.

Najednou stojíte v koridoru a vidíte mnoho přátel. Jako elitní atlet máte tu možnost běhat po modrém koberci tam a zpět. Je to benefit elitních atletů a ty rovinky před startem jsou fakt super. Nervózní jsem určitě byla. Zpětně nevím zda jsem se klepala od zimy anebo od strachu či nervozity. Těšíte se na závod, ale... to ale je velké... Prostě nevíte co se může stát. Je to maraton.

Prvních 10 km je mnohem rychlejších než jsem chtěla rozbíhat. Tempo 3:53/km může znamenat výrazný osobní rekord v cíli, ale také neúspěch, když energie prostě dojde. Problém... Na 5. km si nevšimnu svého občerstvení na stolečku a stejná situace se opakuje i na 10. km. Naštěstí dva gely v kapsičce si nesu, takže energie doplněna. Vytvoříme skupinku, kterou tahá Petr Kučera. Vůbec nevnímám okolí. "Kdy jsem měla poslední gel? Bylo to na 17. km nebo na 20. km? " Achjo další elitní stoleček, který probíhám bez svého pití. Petr mi pomáhá a podává gel, který měl u sebe. Orientačně to mohl být 25. km. Snad mu následně nechyběl... 

Hlavou se mi prohání myšlenka, že pocit není tak dobrý, jak bych si přála. Nohu začínám cítit a bojím se o ni. Umístění mezi ženami se střídá, ale okolo 30. km si přece jen na Ivču Sekyrovou (účastnice OH Londýn 2012) vytvořím malý náskok a jsem průběžně druhá. Na kostkách si málem zvrtnu nohu a navíc mi je trošku špatně od žaludku. Slyším Petra, který mi říká, že mohu klidně zvracet :-) Bezva představa... Naštěstí této skutečnosti jsem ušetřena a posunu se zdárně na 35. km.  Petr si mě začíná hlídat a je to pro mě velmi motivační. Kolik jsem měla gelů netuším. Po závodě mi Honza tvrdil, že prý jsem měla v ruce Coca Colu? Ano jednu jsem si před závodem na stoleček dávala, ale že bych z ní pila si neuvědomuji. Snažím se mít hlavu čistou a klidnou. Sleduji nohy před sebou. Je to vlastně jednoduché. Nohy vám nesmí utéct. Tempo mírně klesá, ale na osobní rekord to stačit bude. Uvědomuji si pokles tempa a chci zrychlit. Povzbuzuje mě spousta lidí... Lehké píchnutí v patě a uvědomím si, že finish nepřichází v úvahu. Smiřuji se s konstantním tempem a s Petrem vbíhám zdárně na Pařížskou ulici. Kousíček do cíle... Už vidím modrý koberec... Ty jo můžu běžet pod 2:47... Ne, nemůžu... Finish není možný a časomíra letí rycle. Cíl: 2:47:16 a 2. místo na Mistrovství České republiky. Aktualní pocit - jsem nějak moc v pohodě... Průměrné tepy - pět tepů pod aerobním prahem... V tu stejnou chvíli mě těch 17 sec začíná mrzet. Příště...

 

Petr se ztrácí hrozně rychle, a proto bych chtěla tímto oficiálně poděkovat Petrovi Kučerovi za to, že byl schopen se dotknout mého letošního maratonského příběhu a popostrčit jej pozitivnějším směrem. Byl to pro mě nepopsatelný pocit, že někomu dalšímu záleží na mém úspěchu. Radost z úspěchu někoho jiného je v dnešní době vzácnost. Vyhlášení na Staroměstském náměstí a hymna České republiky. To je tak krásný pocit, že na něj nikdy nezapomenu. Chtěla bych rovněž poděkovat trenérovi Pavlovi Novákovi. Při všech těch zdravotních problémech při mě stál. Jsem ráda že tu pro mě byl, že za mnou přijel a že mě při závodě podpořil. Taktéž děkuji Honzovi a rodičům, kteří byli velkou oporou a bez nich by závod neměl své krásné kouzlo. Za úspěchem ale stojí mnohem více lidí... Kromně sponzorů to je i Kuba Kolman, který semnou odběhal mnoho tréninků a právě tam se odehrávají momenty, které rozhodují o průběhu maratonského příběhu.  

 

Zpět>>
Brněnské komunikace
Mizuno
SKINS
MT Novák
Šmakoun
posilovna Průvan
Jaroměřická mlékárna
© Copyright durdiakova.cz
WD